Články, rozhovory, recenze, úvahy

Mezinárodní hudební festival Jiřího Lobkowicze – 10.9.2011 – Mělník

Jako v anglickém Glyndenbournu povstal festival z lásky, kdy John Christie postavil divadlo pro svou manželku sopranistlu Audrey Mildmay, tak se tomu stalo i v českém Mělníku. Jiří Lobkowicz pořádá festival pro Zdenku Belas, operní pěvkyni, která festival organizačně zajišťuje. Letos to byl již čtvrtý ročník. Festival sestává především z operních představení tuzemských i zahraničních divadel, koncertů Českého národního symfonického orchestru a dalších akcí.
V letošním ročníku to byl orchestrální koncert ČNSO na téma „Slavnosti českého lidu“, Čarostřelec a Netopýr z divadla v Ústí na d Labem, Turandot z plzeňského divadla a vystoupení houslisty Jaroslava Svěceného „Slavné evropské housle“.
Na závěr každého festivalu je vzpomínka na pěveckou legendu. Promítají se originální video nahrávky a fotografie operních hvězd a naši pěvci zpívají pak árie z jejich repertoáru. Minulý rok to byla vzpomínka na mezzosopranistku Giuliettu Simionato, kde se na jevišti pak představilo našich pět současných a začínajících pěvkyň jejího oboru. Nejlépe zpívaly Kateřina Jalovcová a Veronika Hajnová. Je to vynikající myšlenka nejen, že se publikum seznámí se zahraniční pěveckou legendou, kterou jsme kolikrát v Praze nemohli ani spatřit, ani v podstatě za ní do zahraničí vyjet, ale i může porovnat úroveň našeho pěveckého umění. Snad by byla vhodnější lepší promítací technika a přesný výběr nahrávek světových hvězd. Je zajímavé vidět různé fyziognomie pro stejné typy postav a slyšet rozdílnou barevnost, odstínění, rozsah, sílu a způsoby ovládání hlasu, jako výrazu pro různé operní role a v neposlední řadě i porovnání pedagogického vedení pěvkyň a pěvců.
V tomto roce se vzpomínka na barytonistu Tita Gobbiho zvlášť povedla, když vystoupili tři výteční současní pěvci jeho oboru Jiří Hájek, Jakub Kettner a Stavopluk Sem. Nejvíce se vystoupení povedla Jakubu Kettnerovi (Germont, Jago, a Sancho Panza). Jagovo credo zazpíval s dramatickým výrazem a přesným rozvržením hlasových sil. Svatopluk Sem (Luna, Figaro z Lazebníka sevillského, Tonio) je nejen výborný zpěvák s tmavým a měkce znějícím barytonem, ale také herec, takže se diváci skvěle bavili. Jiřímu Hájkovi (Valentin, hrabě Almaviva, Malatesta) se tentokrát vedlo méně zdařile, než jeho kolegům. Přídavek „Šampaňská“ z Donna Giovanniho v postupném podání všech tří účinkujících byl vrcholem vydařeného koncertu, kde byly báječně patrné jednotlivé nuance hlasu „baryton“. Celým večerem provázel a třemi předehrami vyplnil přestávky mezi vystoupeními špičkový Český národní symfonický orchestr v čele s dirigentem Tomášem Braunerem.
Poslední koncert je vždy s noční prohlídkou zámku, zámeckých sklepů, rautem a plesem. Takže se potěší všechny smysly těla i duše. Před vstupem do zámku si prohlédnete staré město, gotický kostel s typickou věží – dominantou Mělníka vedle zámku a budete moci obdivovat také soutok Labe s Vltavou. Samotný zámek stojí za návštěvu a takto si jej zažijete v ruchu doby s velmi chutmým jídlem a výborným místním vínem a pivem a tělo se rozproudí tancem. To vše za cenu nižší, než je jedna vstupenka do přízemí Státní opery. Doufejme, že mělnický festival bude mít stejně dlouhé trvání jako anglický Glyndenbourne.
www.imusicfest.com

B.Smetana – Dalibor – 4.9.2011 – Šárka, Praha 6

Kdo by si mohl přát víc, než úchvatnou českou a „málo hranou“ hudbu poslouchat v krásném přírodním prostředí. Právě spojení čisté přírody a vábných inspirujících a do děje vtahujících tónů způsobilo, že operu se zájmem sledovali kolikrát i z velké dálky jak malé děti, tak i babičky a dědové. Vždy efektní je zapojení koňů, v tomto případě na něm přijel král Vladislav. Scéna byla v upravena pro všechna dějství opery. Na pravé straně koberec a stupínek s trůnem, naproti hospoda s lavicemi a uprostřed ve větší dálce Daliborovo vězení. Klasické kostýmy byly zapůjčeny Národním divadlem (Josef Jelínek) stejně jako scénické vybavení. Režie Jany Divišové a Renée Nachtigallové jako vždy odpovídala ději opery a byla pro všechny diváky výborně čitelná. Nenuceně připojily postavu Zdeňka s houslemi. Scény bitev na trávě vypadají jako opravdové. Orchestr vedl přesně se zvýrazněním vypjatých momentů Jan Chaloupecký. Sbory byly dobře připraveny Markem Vorlíčkem. Ve sboru je spousta dobrých herců a zpěváků, kteří mají Dalibora jistě v paměti.
Jako vždy v Šárce zpívali i v Daliborovi naše pěvecké špičky. Martin Bárta patří k našim současným nejlepším barytonistům a role v českých operách mu opravdu sedí. Výborný byl mimo Smetanových oper jak v Dvořákovi (Bohuš), tak v Janáčkovi(Prus). Jeho kantiléna nejvíce vynikla v druhé árii „Krásný to cíl“. Každý šéf opery ví, jak těžké je najít vhodného představitele Dalibora. Michal Lehotský byl dobrou volbou a mile překvapil. Zatím byl znám především jako „italský tenorista“. Škoda drobné vady výslovnosti. Budivoj Pavla Horáčka přepínal své síly a bohužel to ve výsledku bylo znát. Luděk Vele jako Beneš byl bohužel v indispozici, přesto bylo patrné, že svou roli dobře zažitou. Aleš Briscein byl vynikající po všech stránkách, stejně jako ženské představitelky Jana Sibera v roli Jitky a Ivana Šaková jako odhodlaná a zamilovaná Milada. Jejich hlasy spolu dobře ladily. Obě přesně nasazovaly, měly jisté výšky, výborně ztvárnily své postavy a samozřejmostí byla i bezvadná srozumitelnost.
Zastupitelé Prahy 6 spolu s Janou Divišovou a Renée Nachtigallovou opět uspořádali velký operní svátek nejméně pro tisíc diváků. Šikovně byl vymyšlený program s obsahem a na jedné straně a se znakem divadla v Šárce z roku 1913 ze strany druhé, který ve slunečním dnu sloužil i jako kšilt. Je to určitě největší reklama opery a nenásilné získání nových generací pro vážnou hudbu.
http://www.musictheatre.cz/sarka/

Verdiho festival – Trubadúr – 23.8.2011 – Státní opera Praha

Státní opera se odhodlala k odvážnému činu ve své současné krizové situaci před sloučením s Národním divadlem, když uvedla premiéru Verdiho Trubadúra v květnu tohoto roku. Vytvořit s velmi nízkými finančními prostředky a v neradostném očekávání rozhodnutí o dalším osudu Státní opery není opravdu záviděníhodné a jistě by jiná divadla třeba i premiéru odvolala. Státní opera se ale rozhodla Trubadúra nastudovat.
Režisér (Lubor Cukr) pravděpodobně chtěl operu inscenovat s důrazem na drama Azuceny jako hlavní postavy, proto byla Azucena na začátku prvního dějství před pohyblivým ohněm, který byl uzavřen ve velké svíci. Dále byla přidána postava Azuceniny matky, která se zjevovala ve vypjatých scénách, které ji připomínaly. Bohužel ale tento záměr zůstal na půli cesty pro celkové nedotažení koncepce a režie představení. Herecké akce ostatních postav byly ponechány na zkušenostech pěvců a sbor měl určené jednoduché pohyby pro každou scénu. Scéna (Josef Jelínek) ohraničovala jeviště třemi šedými stěnami, ve kterých byly otvory velikosti dveří. Za zadním otvorem byly na plátno promítány obrazy např. zřícenina hradu, obloha a jiné. Bohužel byly viditelné jen pro diváky balkonů a vyšších lóží. Celé plátno bylo ukázáno až v posledním jednání, kdy se celá zadní stěna zvedla nahoru. Objevily se krvavé mraky, před kterými byl popraven Manrico. To byl velmi dobrý nápad, neboť evokoval nejen upálení Azuceny. Jediným kusem vybavení mimo stále planoucího ohně, byl trámový podstavec se třemi schody na dvou stranách. Sboristé stolec po každé scéně přesouvali, takže tvořil ležení pro Azucenu s Manricem, zvýšenou cestu z kláštera, ale především jako stupeň pro pěvce. Nádherné kostýmy, z nichž některé byly použity z inscenací z let 1986 a 1999 připravil také Josef Jelínek. Možná by v současné situaci bylo snadnější a jistě divácky atraktivnější použít inscenaci manželů Kouteckých.
Představení řídil Jiří Štrunc dobře, až na drobné nepřesnosti, které byly především v prvním jednání. Absolutorium mezi pěvci si zaslouží Nikolaj Višňakov jako Manrico, který nejen výborně zpíval vše včetně stretty, ale dokázal i dobře vystihnout svou postavu. Svatopluk Sem je pro Lunu velkým příslibem se svým krásně barevným barytonem. V současné době zpívá od Mozarta po Wagnera a nezbývá než si přát, aby mu forma vydržela co nejdéle. Azucenu představovala zkušená Galia Ibragimova, přesto jí tentokrát canzona nevyšla, tak jako dříve. Simona Procházková se vyrovnala se všemi nástrahami postavy Leonory se ctí. Ferranda představoval Oleg Korotkov a Inez Dagmar Vaňkátová. Jako Ruiz se blýskl Jiří Hruška. Dobře sezpívané sbor připravili Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Trubadúr si jistě své diváky nalezne a bude příjemným rozšířením repertoáru pro Státní operu i případně ND.
www.opera.cz

The Little Sweep aneb přijďte si zazpívat s námi

Praha, Casa Gelmi, 8.6.2010

Václav Polívka, dirigent, kontratenor a instrumentalista v jedné osobě si zvolil nelehký úkol inscenovat dětskou operu Kominíček Benjamina Brittena. Odvážnost nespočívala v anglickém originále, práci s dětmi, organizací či zkouškami, ale v požadavku na spoluúčast publika.
Skladatel totiž zkomponoval operu s „audience songs“, které propojují jednotlivé obrazy opery. Tyto písně ale ve většině inscenací zpívá profesionální sbor. Diváci byli vybaveni notami a mohli tak být vtaženi přímo do děje, přestože zpívání z listu, navíc v anglickém originále a ve vysokém tempu, nešlo hned každému. Efektní bylo propojení nácviku písní s publikem, které plynule přešlo do začátku opery. Na zpěv obecenstva hned navázali kominičtí mistři procházející mezi diváky a přiváděli s sebou osmiletého učně, kterému ukazovali, kde má čistit komín.
Českou scénickou premiéru kompletního provedení Kominíčka uvedla Dětská opera Praha v prosinci roku 2005. V originále opery jsou původně dvě části.
V hraném prologu najdou děti staré noviny, kde píší o tvrdém zacházení s malými kominickými pomocníky. Takových případů bylo v 19. století opravdu hodně, a tak se sedm dětí a čtyři dospělí rozhodnou o tom sehrát operu.
Václav Polívka provedl druhou zpívanou část opery a obsadil ji dětmi z černošických a pražských škol a mladými začínajícími zpěváky. Pro všechny děti to byla jedinečná příležitost vyzkoušet si hraní na scéně a spolupráci s orchestrem. Pro mnohé z nich to byla zkušenost vůbec první! Nejvíce se na produkci podílelo Arcibiskupské gymnázium, odkud bylo nejvíce dětí a také akademická malířka Ivana Kafková, která navrhla kostýmy a se svými žáky vytvořila stylovou scénu. Děti namalovaly kulisy, plakát, pomáhaly s provedením, nasvícením a oponou. Vlastně by se dalo říci, že tak byla naplněna i první část opery, jen divák ji neviděl.
O představitelích dospělých rolí určitě ještě uslyšíme. Při premiéře 8.6. v sále Casa Gelmi zpívala hospodyni Baggott Petra Vondrová, u které bylo dobře poznat školení Brigity Šulcové, služebnou Rowan zpívala jasným sopránem Kateřina Hořejšová. Martin Vydra jako Black Bob a kočí předvedl své herecké zkušenosti z Dětské opery a jeho pomocníka a zahradníka ztvárnil zdařile Přemek Šrámek. Talentovaní představitelé dětských rolí ukázali, že máme v Čechách nadějný potenciál pro interpretaci operní literatury a nejen muzikálů či populární hudby. Za všechny jmenujme Lucii Wollnerovou a Ondřeje Potůčka.
Koncertním mistrem sedmičlenného orchestru byl Viktor Mazáček, člen České filharmonie, Operu nastudoval a dirigentskou taktovkou řídil nejen orchestr, účinkující, ale i osvětlení, oponu a amatérský sbor publika Václav Polívka.
http://thelittlesweep.webnode.cz/

Repertoár českých a slovenských divadel v r. 2006.